Velký útěk

Do Slávie jsem dorazil s velkým předstihem, dlouho před čtvrtou. Bylo otevřeno. Sedl jsem si k oknu, tak abych viděl na most Legií a koukal jsem přímo do ústí děla ruského tanku. Nebyl to veselý pohled a říkal jsem si pro sebe, co tím chtějí dokázat? Objednal jsem si kávu u staršího číšníka, který mě za chvíli obsloužil se slovy: „Neměl byste tady zůstávat, mladý pane, vás je tady škoda, já jsem byl za války v Anglii, moc se mi tam líbilo, ale neměl jsem se vracet.“

Dokument uprchlíka z okupovaného Československa

Ujistil jsem ho, že když se mi povede utéct, tak že se hned tak nevrátím. Než jsem stačil dopít kávu, objevil se Martin s dlouhovlasým mladíkem, máňou, jak se tenkrát říkalo. „Ahoj, tohle je Pepík Voderlint, hraje v Juventusu na baskytaru,“ oznamoval Martin. „Tak si sedněte,“ řekl jsem. „O co jde?“

„Jaký je to pas a jak to, že máš dva?“ zajímalo mne, protože to nebyla za komunistů běžná věc, mít dva pasy. ... „Jezdím hrát ven přes Pragokoncert, a tak mám kromě normálního pasu navíc jeden služební,“ vysvětloval, kytarista. „A jsou v něm ještě platná víza do Rakouska, můžeš na něj okamžitě odjet.“ ... Zeptal jsem se, co by za ten pas chtěl. Vytasil se se sumou tři tisíce korun s tím, že mi dává dvacet čtyři hodin na to, abych ty peníze sehnal.

Druhý den jsem se nemohl dočkat sjednané schůzky ve Slávii. Martin s Pepíkem už tam byli. Po úvodní kávě došlo na záchodě Slavie k vytoužené transakci.

Domluvili jsme se s manželkou, že když se mi povede překročit hranice, tak požádám někoho v Rakousku, kdo se bude vracet z dovolené do Čech, aby zavolal na náš telefon. ... Za chvíli jsme to již všichni tři trandili ve wartburgu bez problémů na jih k Budějovicím, stejně jako kdysi Švejk, akorát, že on si vykračoval pěšky a nijak na rozdíl od nás nechvátal.

Potřeboval jsem se nutně už něčeho napít, hlavně proto, že čím víc jsme se blížili k hranicím, tím jsem byl každým kilometrem víc nervózní. Hlavou se mi honily historky o tom, co se stalo „kopečkářům“, když je chytili na hranicích při pokusu o útěk. Nemluvě o těch, co byli zadrženi při přechodu Železné opony s falešným pasem! Rozloučili jsme se a pokračovali jsme k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště, což bylo ještě asi padesát kilometrů.

Asi ve tři čtvrtě na devět a dva kilometry před hranicí nás zastavila první hlídka hraniční policie se psem, jak bylo tenkrát oblíbeným zvykem, že kontrolovali už hluboko ve vnitrozemí, pokud šlo o silnici na západ. Zkontrolovali zběžně naše pasy a pustili nás do tenkrát zakázaného prostoru po silnici k celnici. Už bylo vidět osvětlenou bránu ke svobodě, zbývalo jí jen projet, ale to byl právě největší problém. Zvlášť můj, když jsem měl namalované vousy a cizí pas. Vypadal jsem jak nepovedený exemplář z maškarního plesu.

Od skleněné kukaně zleva k nám přicházel se samopalem vzor 58, ozbrojený člen hraniční stráže. Vlastně to byla útočná puška, ale všichni jí stejně říkají samopal a byla nejoblíbenější ukořistěnou zbraní ve Vietnamu. Američané ji považovali za nejlepší zbraň na světě tohoto druhu. „Vaše pasy a celní prohlášení prosím,“ vyštěkl pohraničník a v jeho obličeji bylo asi tolik citu jako v nakopnutém cedníku. Podal jsem mu všechny tři pasy, zběžně je prohlédl, podíval se na hodinky, předklonil se, nakoukl do vozu tím naučeným klovajícím pohybem, jak když sezobává zrní, co hlava to zob, a odešel zpátky do kukaně. Viděl jsem přes prosklená okna, jak prohlíží pasy a pak je razítkuje, zatím to bylo tedy v pořádku, ale ne úplně. Když přišel k autu, v ruce držel významně „můj“ pas a poklepával si s ním o ruku. Málem jsem omdlel. Řekl jsem si a je to tady, už jde pro mne, oblily mě zimomřivky a psychicky i fyzicky jsem se úplně zhroutil. Na čele jsem měl z hrůzy jinovatku. Přišel k nám, zabodl do mne pohled a řekl: „Pane Vodrlint, zapomněl jste vyplnit a podepsat celní prohlášení.“

Za chvíli, ačkoli se nám to zdálo jako půlhodina, se vrátil, podal nám pasy, zasalutoval a popřál hezkou cestu. Pavel mu ještě na rozloučenou zatroubil klaxonem nahranou melodii na cestu pochod z filmu Most přes řeku Kwaii. Závora se otevřela, projeli jsme pásmem nikoho, okolo protitankových zátarasů a hraničního kamene posledních pár metrů směrem k rakouské celní závoře, která byla v těchto dnech stále otevřena.

Za několik vteřin jsme zastavili za závorou, již na výsostném území Rakouska - nikde nikdo. Bylo devět hodin!