Už to začalo

Za několik minut jsme se již přes Vinohrady blížili k místu nejznámější bitvy roku šedesát osm v Praze. Již od náměstí Jiřího z Poděbrad jsme slyšeli střelbu z velkorážních zbraní a na spodním konci Stalinovy, nyní Vinohradské třídy, bylo vidět vysoko vystupující černý kouř. Zaparkovali jsme motorku v Mánesce ve vchodu jednoho domu a k rozhlasu jsme pokračovali pěšky.

Brzy jsme narazili na obří barikádu z převrácených autobusů linky 137 naplněných dlažebními kostkami. ... Shodou okolností je tam přistavil můj kamarád Tůma s kolegou, který dělal šoféra u dopravních podniků. Po obou stranách barikády i na ní pobíhalo spoustu mladých lidí a snažilo se bojovat s Rusáky. Házeli po nich dlaždičky a láhve s petrolejem. Na rohu byl krám Barvy-Laky, který dav spontánně vydrancoval. Plechovky s acetonovými a fermežovými barvami báječně posloužily jako zápalné bomby a obránci rádia je házeli na tanky.

(...)

U barikády jsme se potkali s kamarády Joe Bartonem, Dawsonem a s Johnnym, jejichž pravá jména už si nepamatuji, s nimiž jsme často vyráželi z branického nádraží na čundry do Brd nebo na Sázavu, třeba na Medník, vstříc dobrodružství a imaginární svobodě.

(...)

„Dál už nechoďte, tam je to o hubu a hodně!“ tvrdili. „Myslím, že tady už moc nepomůžeme, zase nás naši komouši prodali a rozhodli za nás bez nás a tentokrát to bude na zatraceně dlouho,“ řekl Joe, aniž tušil, jakou vyřkl pravdu. „My to balíme hoši, ahoj, sejdeme se v sedm po válce U Kalicha, když tak na vás počkáme do půl osmý,“ řekl Joe, původem ze Žižkova, ve švejkovském stylu a měli se k odchodu. Měli pravdu. Bylo jasné, že je to definitivní konec. Nicméně, je-li pravda objevena někým jiným, ztrácí tak jako tak něco ze své přitažlivosti. „Nejspíš vyrazíme na velkej čundr do Kanady. Stejně jsme o tom už dlouho snili, teď možná budeme mít konečně příležitost. Radil bych vám neotálet a udělat totéž, ahoj, hoši!“