Konečně Afrika

Za pár minut jsme již dosedli na plochu johannesburského letiště Jan Smuts. Když konečně přistavili schůdky k letadlu, stanuli jsme s manželkou a dcerou na rozpálené půdě Jižní Afriky, která se měla stát naším novým domovem.

Bylo 2. listopadu 1968 kolem druhé hodiny odpoledne.

Od tohoto okamžiku jsem se stal de facto Jihoafričanem. Abych nezapomněl, našich posledních padesát centů, co nám zbyly v kapse, jsem dal černému nosiči, který nám odnesl naše jediné zavazadlo do letištní budovy, a tak jsme s jedním kufříkem a bez peněz začali náš nový život v Africe jako Honza s ranečkem buchet, který na rozdíl od nás měl aspoň ty buchty. A že to byl život! Lepší jsem si sotva mohl přát. Sice je pravda, že kamkoli půjdeš, všude je nebe jedné barvy, ale já jsem si říkal, že je lepší být slámou pšenice než zrnem plevele. Navíc jsem si vzpomněl ještě na dopis, který poslal můj oblíbený spisovatel Mladého hlasatele Otakar Batlička rodičům z Jižní Ameriky poté, co jako chlapec utekl z domova: „Nemám ani groš, nemám co jíst, nemám kde spát a je mi nádherně."